Jdi na obsah Jdi na menu

Terapie pomocí práce s dechem

3. 12. 2020

 

Práce s dechem a obnova přirozeného dýchání je jedním ze stěžejních pilířů terapeutických technik body-psychoterapie.

peaceful-568157_1280.jpgV body-psychoterapii je dýchání zásadně důležité ve vztahu k metabolismu, k nervové vzrušivosti, ke stavům vědomí, k emocionálnímu výrazu i ke svalovému tonu. Pierre Janet stejně jako Wilhelm Reich zdůraznili zásadní význam poruch bráničního dýchání při neurózách, což potvrzují nejnovější výzkumy v oblasti respirační psychofyziologie.

V terapeutických postupech se začalo využívat dýchání. Analýza na somatické úrovni ukázala, že pacienti zadržují dech a vtahují břicho, aby potlačili úzkost a další pocity. Je to všeobecně rozšířený postup, snadno pozorovatelný u dětí i dospělých. Ocitne-li se člověk v situaci, kterou vnímá jako hrozivou nebo nepříjemnou, zadrží dech, stáhne bránici a zatne břišní svaly. Jakmile se napětí uvolní, člověk vydechne. Je to běžný adaptační mechanismus, který využíváme instinktivně pro lepší zvládnutí nebo dokonce pro pocit přežití některých situací. Stane-li se z toho chronický model chování, hrudník zůstává v inspirační (nádechové) poloze, dýchání je mělké a břicho tvrdé. Při mělkém dýchání je přísun kyslíku do organismu nedostatečný a metabolismus nevytváří dostatek energie. Konečným výsledkem je ztráta emočního prožívání a pokles emočního napětí.

Body-psychoterapeutická léčba neurózy vždy zahrnuje podporu a rozvoj plného a volného dýchání. Zvýšený příjem kyslíku zvyšuje produkci energie a posiluje tvorbu impulzů. Díky tomu mohou impulzy získat dostatečnou sílu nezbytnou k překonání potlačení a mohou se dostat až na povrch v podobě uvědomění a jednání.

Můžeme srovnat způsob dýchání u dvou diagnóz. Schizofrenik má měkký hrudník a omezené dýchání, zatímco neurotik s rigidním hrudníkem má lepší dýchací funkce.

Dýchání schizoidního charakteru a schizofrenika vykazuje charakteristickou poruchu. Wilhelm Reich popsal omezený příjem vzduchu navzdory měkkému hrudníku a zdánlivě rozsáhlému rozpínání hrudního koše. Součástí tohoto paradoxu je ještě jeden faktor. U schizoidní struktury je rozpínání hrudního koše provázeno stažením břišní dutiny, což zabrání poklesu bránice. Mohli bychom rovněž říct, že bránice se také smršťuje, a proto se plíce nemohou pohybovat směrem dolů. V této situaci tedy člověk se schizoidní charakterovou strukturou, schizoidní poruchou osobnosti nebo schizofrenik vynakládá značné úsilí, aby dýchal horní částí hrudníku a získal tak dostatek vzduchu.window-1680156_1280.jpg

Při dalším pozorování dýchacích pohybů si lze u těchto lidí povšimnout, že bránice je relativně nehybná; je zamrzlá ve stažené poloze. Dolní žebra se rozšiřují směrem ven. Protože bránice je nečinná, při silném rozšíření hrudní dutiny se pod tlakem pohybuje vzhůru. Zdá se, že stejný podtlak je odpovědný za kolaps břicha. Je vidět, že při nádechu je břicho vtaženo dovnitř a při výdechu je vytlačeno ven. Není to běžný typ dýchání. U průměrného jedince se hrudník a břicho pohybují stejně. Tyto jednotné dýchací pohyby, při nichž se hrudní a břišní stěna pohybují současně, jsou dobře patrné u zvířat a u dětí.

Tento typ schizofrenního dýchání má emoční význam. Pokud je napodobíte (nadmete hruď a vtáhnete břicho), uslyšíte zalapání po dechu, když vzduch naplní plíce. Schizofrenik dýchá, jako by byl neustále vyděšený. Tu a tam je tento děs patrný v očích a ve výrazu tváře.

Hlas a dech

Dýchání souvisí s hlasem. Abyste vydali zvuk, musí vzduch proudit vaším hrtanem. A pokud vydáváte zvuk, musíte také dýchat. Bohužel mnoho lidí se tomu, aby ze sebe vydali hlasitý zvuk, brání. Někteří dusí svůj křik a pláč, protože se kdysi setkávali s odmítavou reakcí svých rodičů. Potlačení těchto zvuků vytváří vážné zúžení hrdla, které značně omezuje dýchání.

Pokud si uvědomíte, že zadržujete dech, povzdechněte si. Dalším pravidlem je vydávat zvuky. Dovolte si být slyšet. Jestliže vydáte zvuk, ať je klidně slyšitelný. U mnoha lidí vznikly problémy, protože jako děti byli napomínáni, aby byli zticha. Toto popírání jejich práv používat vlastní hlas mohlo vést k pocitu, že nemají možnost se ozvat, když jde o jejich záležitosti.

Uvolnění hlasu velmi napomáhá k dalšímu uvolnění těla a naopak. Ve všech směrech body-psychoterapie je proto hlasový projev povzbuzován a při terapii a cvičení využíván.

Hyperventilace

Hyperventilace je nadměrné dýchání. Možná jste v rukou nebo v jiných částech těla cítili mravenčení známé jako parestézie, nebo jste v rukou cítili křeče. Oba příznaky jsou známkou hyperventilace. Do plic jste načerpali a pak vydechli více vzduchu, než jak je tomu v klidovém stavu. Parestézie zmizí také tehdy, pokud se objeví nějaká emoce; např. když se rozpláčete, mravenčení ihned ustane, protože se vzrušení vybije.

Hyperventilace bývá využívána např. v Reichově vegetoterapii nebo v holotropním dýchání. Během terapie se záměrně navozuje a pomáhá uvolňovat somatické a emoční bloky. Jedná se o vysoce účinnou techniku, která může hodně pomoci. Není ovšem dobré tyto postupy praktikovat bez proškoleného terapeuta.

 

Zdroje informací:

Boadella D. a kol. – Biosyntéza (Zdroje a energie v terapii)

Hoffmann R., Gudat U. - Bioenergetická cvičení

Lowen A. – Jazyk těla (Tělesná dynamika charakterových struktur)