Cílem tohoto článku je upozornit na některé návyky a doporučení, která způsobují zbytečný tlak a stres již v raném věku dítěte a vytváří tak základ pro náš životní styl a přístup k životu.

Všichni už vědí, že dnešní společnost je hodně orientovaná na výkon. Většina z nás se na to začíná dívat kriticky. Víme, že nadměrná touha po výkonnosti nám škodí. Že je zdravější jiný přístup k životu. Že život není jen o tom být vrcholovým sportovcem nebo úspěšným manažerem, ale nabízí nám toho mnohem více - je pestřejší.

Kladu si otázku, kde ta touha po výkonnosti začíná? Kde je ten okamžik v našem životě, kdy jsme nuceni poprvé podávat nějaký výkon. Kdy jsme vytržení z prostého (a šťastného) bytí a musíme podat výkon, něco předvést? Kdy přestaneme být spokojení sami se sebou jací jsme a snažíme se být lepšími, dělat víc, rychleji a efektivněji.

Vzpomínáte si vy, kdy jste poprvé museli podat nějaký výkon? Kdy jste slyšeli, že musíte překonat sami sebe, zatnout zuby, vykročit ze své komfortní zóny a vydat ze sebe to nejlepší?

V dnešní době jsou tlačeni do podávání výkonů už novorozenci. I když je to v rozporu s jejich vývojovými potřebami. A tak rodiče pod vlivem tlaku a rad různých autorit - pediatrů i jiných lékařů, pedagogů, ale i psychologů - tlačí na svého potomka. Mají strach, aby uspělo a tak se snaží uspíšit některé vývojové kroky, do kterých by miminko přirozeně dozrálo během několika následujících týdnů. Někdy se mi zdá, že některým z nás chybí důvěra v život, důvěra v to, že dítě chce dozrát, že se vše chce naučit, začlenit se do společnosti a stát se plnohodnotným dospělým. Bojíme se, že když ho nebudeme cepovat, tak se nic nenaučí. Máme v sobě zafixováno, že musíme své potomky stále vracet na tu “správnou” cestu, usměrňovat ho, motivovat, tlačit.

Ale každé miminko má vrozenou touhu se rozvíjet, má to geneticky naprogramované, chce umět lézt, chodit, mluvit, poznat a naučit se pravidla fungování tohoto světa - bytostně po tom touží. A následně chce vše umět, vše poznat, vše si prohlédnout, osahat, vyzkoušet. Vše začít dělat sám a samostatně.

Vystopovala jsem počátek tlaku na výkonnost v období novorozenců. A začíná to už prostou radou, že je potřeba novorozence polohovat na bříško. Mluvila jsem s jedním rehabilitačním lékařem, který mi tvrdil, že novorozenci stačí na rozkoukání se na tomto světě 2-3 týdny a pak už po něm musíme něco chtít, musí něco předvést - tedy položit ho na bříško na rovnou podložku a nutit ho v tomto neznámém a nepohodlném prostoru do polohy, která je pro něj v tomto věku nekonfortní a nepřirozená, nutit ho zvedat hlavičku a následně se i zvedat na ručičky.

Tato poloha, pokud je vnucena předčasně, je pro dítě velmi stresující. Většina kojenců začne v této poloze plakat. Nechápe, co se s nimi děje, co tam dělají, je jim to nepříjemné a hlavně sami neumí se z této polohy dostat zase zpátky na záda. Přitom překulení ze zad na bříško a zase zpět je součástí přirozeného vývoje. Jen k němu dítě dospívá o něco později. Zmíněný rehabilitační lékař mi rovnou radil, že když miminko začne v této silně stresující poloze plakat, nesmím si z toho nic dělat. Tento přístup považuji za hodně necitlivý. Nevěnovat pozornost dětskému pláči, jedinému komunikačnímu nástroji, který má novorozenec k dispozici, považuji za další negativní poselství, které dítě dostává : “i když křičím ze všech sil, nikdo mi nepomůže. jsem na všechno sám. život je utrpení.”

Ale zpět k polohování na bříško. V prvním období života můžeme pokládat na bříško, ale vždy jen na svém vlastním těle. Tam bude zažívat tu správnou teplotu, bude vnímat pohyb našeho trupu při každém nádechu a výdechu, vnímat tlukot srdce, cítit známou vůni. Naše tělo je pro miminko bezpečné, důvěrně známé prostředí, kde se cítí dobře, v měkoučku a teploučku.

Mona Lisa Boyesen, norská psycholožka a fyzioterapeutka, ve svém systému péče o novorozence nazývaném Alpha nursing, doporučuje do 4 měsíců vůbec na bříško nepokládat. V těchto prvních měsících stačí novorozeně chovat a kojit a tím dostává vše, co potřebuje. Varuje rodiče, že sice se batole bude po nějakou dobu zdát opožděné, ale pro jeho emoční vývoj je toto neuspěchávání motorického vývoje to nejzdravější, co může zažít a co mu můžeme dopřát.

Když jsem pečovala o svého syna, zněla mi v hlavě informace, že syndrom náhlého úmrtí novorozenců se vyskytuje ve velké míře, když novorozenec usne v poloze na břiše. To mě dostatečně vyděsilo k tomu, abych ke všem doporučením byla obezřetná a motivovalo mě to hledat informace, jak to tedy s tím polohováním je.

Pediatři mají za úkoly hodnotit v prvním roce života, zda má kojenec zdravý psychomotorický vývoj. Ale hodnotí to pouze podle pohybového rozvoje. Psychický vývoj neumí lékaři hodnotit, neptají se na to, nezkoumají - ale vyjadřují se k němu. Přitom i tam jsou pozorovatelné změny, o kterých může maminka vyprávět - první úsměv, zaujetí hračkou, zájem o okolní svět, reagování na známé osoby. 

Jak tedy postupovat? Když zůstanu u tohoto jednoho aspektu, musím důvěřovat, že dítě se brzy na bříško začne přetáčet samo. A to je ten nejlepší okamžik, kdy se na něm má objevit poprvé. V tuto chvíli váš potomek přesně ví, proč je na bříšku, co tam chce, jak se tam dostalo a jak z toho zase ven. Stačí mu dát jen prostor, pečovat o něj a ono samo jednotlivé vývojové kroky podnikne. Není nutné ho do ničeho tlačit, motivovat, stimulovat. Stačí důvěřovat, milovat, vytvářet podmínky.

Naprosto se v této oblasti ztotožňuji s informacemi, která ve svých videích a knihách uvádí Eva Kiedroňová. Ta vysvětluje, že na počátku vývoje potřebuje miminko především dobré uzemnění. Potřebuje získat dobrý kontakt s podložkou a v tomto smyslu také získává pocit důvěry a stability. Každý porod je jinak náročný, každý novorozenec potřebuje odpočívat jinou dobu, potřebuje jinou dobu na to se na tomto světě rozkoukat, seznámit se s novým prostředím. A teprve, když už si je v této oblasti jisté, začne pátrat po něčem novém a samo začne objevovat své končetiny a celé tělíčko a možnosti pohybu, které mu nabízí.

Když urychlíme některou fázi a začneme např. miminko polohovat na bříško dříve, než k tomu samo dospěje, způsobíme mu šok, se kterým se musí vyrovnat. Neví, jak s touto situací naložit a prožívá nesmírnou zátěž, možná i zradu, zklamání a informaci, že život je těžký a náročný.

Nesmíme zapomínat, že jako rodiče učíme naše potomky jak správně žít. Jsme mu příkladem. A když na něj budeme spěchat, začne také ono samo na sebe spěchat a v dospělosti nebude umět odpočívat, najít svůj klid a pohodu. Když po svém narození nezažije dobré uzemnění, bude se ho v dospělosti jen těžko učit. A důsledkem špatného uzemnění mají lidé rozbouřené emoce nebo si staví vzdušné zámky.

Pokládání na bříško je první situace, kterou jsem odhalila, kdy je v dnešní době na člověka kladen požadavek podat nějaký výkon. A pokud na tu hru skočíme už jedeme v rychlíku, ze kterého se jen těžko vystupuje. Proto je důležité snažit se co nejvíce oddálit ten okamžik, kdy po dítěti začneme něco vyžadovat, kdy ho začneme hodnotit, kdy jeho hodnotu posuzujeme podle jeho výkonů.

No a nesmíme zapomínat také sami na sebe. Jak hodnotíme sami sebe. Dokážu se na sebe dívat jako na dobrou matku, dobrého otce? A nebo se poplácám po ramenou až když mám byt jako ze škatulky, obíhám všechny kroužky plavání, cvičení, tvoření, a samozřejmě také svoje aktivity …. Děti se nejvíc učí nápodobou, takže i náš styl života začíná napodobovat a my musíme mít na mysli, že mu jdeme osobním příkladem. 

Nastavení dnešní společnosti, kdy se všichni ptají, co to vaše maličké už umí, je vlastně vytváření tlaku na výkonnost. Maminky se těžko brání tomu, aby se srovnávaly, babičky podstrkují v dobré víře knihy, aby malý procvičoval a trénoval. Ale ta základní dovednost, kterou se musí dítě naučit: je být šťastný a spokojený. Aby to nebylo jen narozeninové přání, ale každodenní realita.

Lidé se neptají, jak často se miminko směje, ale jestli už chodí na nočník. Neptají se, jestli hezky spinká, ale jestli už říká první slova. Neptají se, jestli mu chutná, ale jestli už jí sám. 

Citlivý přístup při polohování na bříško je jednou z cest, jak podpořit zdravý vývoj nemluvněte bez zbytečného stresu a tlaku. Protože i drobné změny v přístupu k dítěti mohou mít velký dopad na jeho zdravý vývoj a spokojenost. Když se dítě naučí nepodléhat tlaku a stresu je pak v životě klidnější, vyrovnanější, nepodléhá silným emočním výkyvům. A klidný život se odráží i v jeho fyzickém zdraví. Není např. tolik ohroženo kardiovaskulárními nemocemi.

Ráda bych podpořila všechny rodiče v tom, aby nejen ke svým dětem přistupovali s respektem a bez tlaku na výkonnost. Protože touhu po výkonu máme hluboko pod kůží a těžko si dovedeme představit, jak by vypadal svět, kde by se nesoutěžilo a nesrovnávalo. Nemůžeme ani očekávat, že svůj přístup dokážu změnit ze dne na den. Ale určitě je dobré o tom začít přemýšlet, přečíst si nějaké další články, začít diskutovat. A tak postupně změnit svůj přístup k výchově dětí. Tlaky z okolí tu budou stále, stále nás budou strhávat naše vlastní zkušenosti a zažité vzorce chování. Je třeba hledat cesty, jak se s tímto tlakem okolí vyrovnávat a nepodléhat mu.