Jdi na obsah Jdi na menu

Hodný a zlý rodič

26. 11. 2022

father-2212101_1920.jpgNedávno jsem poslouchala rozhovor dvou čerstvých matek. Kdo jste četl předchozí článek, už tuší, že jsou to ty stejné dvě. Ale toto je reakce na historku té druhé, která nemluvila o své rodině, ale vyprávěla o své kamarádce. 

Její kamarádka má čtyři děti ve věku pět let, dvě tříleté a půlroční mimino. No a když u nich byla na návštěvě, zažila scénku, kdy ten pětiletý chlapeček na sebe dost upozorňoval. Křičel, házel věcmi. Celkem tím ohrožoval to nejmladší miminko. Byla z toho zděšená a nejradši by mu sama nařezala. No ale byla na návštěvě. Naštěstí, když už byla situace hodně vyhrocená, maminka zareagovala a dítěti naplácala. Ale jen dvakrát, lehce přes zadek. Jen tak pro výstrahu. 

Vyprávějící maminka byla otřesena, že dostal jen tak malý trest. Když dělal tolik lumpáren. A zasloužil si pořádně srovnat. Navíc k tomu popisovala otce těch dětí, který je z jejího pohledu moc hodný a děti se ho vůbec nebojí a nemají u něj žádnou autoritu.

No opět to ve mě vyvolalo vlnu emocí a řadu úvah. Hlavně jsem se pozastavila nad tím, “že se otce vůbec nebojí”. Jako by bylo normální a v pořádku, že se děti mají bát svých rodičů. A že toto je jediný způsob, jak je budou respektovat a poslouchat. father-1822528_1920.jpg

Setkala jsem se s tímto názorem již v minulosti a tak to ve mě velmi rezonovalo. Protože zároveň dotyčný člověk očekávall, že může mít s dítětem blízký vztah. Že bude dítě zastrašovat, že se ho dítě bude bát a hned následně, když je dospělý v klidu, že ho dítě bude milovat a poběží k němu a bude se chtít mazlit. 

Důvěrný a blízký vztah nejde budovat v atmosféře strachu. Blízkost jde vytvářet jen v respektujícím a milujícím vztahu. Navíc dítě má svých strachů dost, není potřeba mu přidávat další. Dítě má v mnoha situacích obavu, že o rodiče přijde. Má strach, že ho ztratí, že se rodič vzdálí, odejde. A dítě by tu zůstalo samo a opuštěné. Je to dáno tím, že je dítě na rodičích závislé a samo si s mnoha věcmi neporadí. Vždyť v raném věku neumí ani mluvit nebo si dojít na záchod. A tak dítě často potřebuje ujištění, že tu rodiče jsou, že jsou tu pro něj, že se o něj postarají a že ho milují. Domov se tak stává místem bezpečí. A i když ne vždy to tak vypadá, dítě svého rodiče miluje nade vše. A především v nefunkčních rodinách je vidět, co vše je dítě ochotné a schopné obětovat, jen aby je rodič miloval, jen aby je neopustil, aby tu s ním byl.

A jak je to s tím respektem? Ten se dítě učí díky vzájemné interakci. Tak jak rodiče dokáží respektovat dítě, tak se dítě naučí respektovat dospělé. Tedy naučí se respektovat všechny ostatní lidi. Je to něco, co okouká, co přijme jako vzorec chování. Takže respekt není nic, co by souviselo se strachem a zastrašováním.

girl-2480361_1920.jpgKdyž chceme, aby se nás druhý bál, vytváříme mezi námi bariéru a blokujeme si blízkost. Nedovolujeme druhému člověku, aby se k nám přiblížil. Není možné zastrašovat a zároveň očekávat blízkost.

Tím, že někteří rodiče dítě straší a vyhrožují jim a zároveň očekávají lásku, pokládají základy pro budoucí nezdravé vztahy. Dítě, které vyrůstá v této atmosféře, zažívá tuto dvojnou vazbu, má v dospělosti samo problém rozlišit, které vztahy jsou pro něho zdravé a které nikoliv. A nejspíš bude v partnerství opakovat podobný scénář a objeví se vedle člověka, který ho bude strašit nebo ponižovat nebo urážet a zároveň bude čekat, že na oplátku bude dostávat bezmeznou lásku.

Jak tedy vychovávat dítě? Je to hodně těžká otázka. Ale je dobré se zkusit vžít do situace toho dítěte. V našem případě to byl nejstarší chlapeček, který najednou nedostával tolik pozornosti, kolik si přál. A nejenže měl už za sourozence dvojčata, ale ještě se objevilo další mimino. Což je dost k vzteku. Tomu nejde konkurovat. Pětiletý chlapeček nikdy nebude tak roztomilý jako čerstvé mimino. No a tak v této touze po pozornosti a ve zlobě, jak všichni obdivují mladší sourozence, udělá pětiletý kluk to nejlepší, co dovede. Bude se vztekat. Bude házet věcmi. Bude se snažit zbavit svého soupeře - toho otravného mimina, které mu vzalo pozornost. 

Když rodiče porozumí chování dítěte, které se běžně nazývá “zlobení” a začnou v něm vidět způsob komunikace, touhu se vyjádřit, dát o sobě vidět. Nebudou dítě chtít potrestat. Ale prostě uslyší, že volá po pozornosti, že chce taky něco sdělit, že chce být vidět, slyšet. Že chce taky slyšet, jaký je úžasný, šikovný, jak hezky roste a co všechno nového už umí. 

Přeji pevné nervy všem rodičům. A především otevřené oči, uši a srdce vůči všem svým dětem.