Jdi na obsah Jdi na menu

Plačící a roztomilé

23. 10. 2022

baby-1151351_1280.jpgNedávno jsem byla svědkem rozhovoru dvou žen, matek batolat. Ta jedna se druhé svěřovala, jak je strašně unavená, nevyspalá. Už z toho byla zoufalá.

Rozhodla se tedy pro razantní změny v péči o dítě. Začala ho dávat do postýlky, aby se naučilo usínat samo. Její desetiměsíční chlapeček samozřejmě reagoval pláčem.

Maminka si jen posteskla, jak to bylo strašné, že nečekala, že bude mít takovou výdrž a bude řvát tři hodiny.

Úplně mě z toho rozhovoru bolelo u srdce.

Nejde jen o tuto maminku. Bohužel názor, že dítě se má nechat vyřvat a unavit pláčem, je v naší společnosti stále hodně rozšířený. A bohužel tento názor se ještě objevuje i v odborných publikacích.

Únavu po častém vstávání k miminku znám moc dobře. Ale snažím se na tu situaci dívat z pohledu dítěte. 

Je to nový obyvatel této planety. Vůbec se tu nevyzná. Nikoho tu nezná. A jeho život a přežití je závislé na péči matky. Pokud se tedy máma vzdálí, zažívá miminko pocit opuštění a ten je neskutečně stresující. Je to strach o holý život. Miminko je na své matce naprosto závislé. Ona se postará o to, jestli bude hladové nebo najezené, žíznivé nebo napité, jestli bude v teple a v suchu, jestli bude čisté. A jestli bude samo nebo ve společnosti. Tedy jestli bude mít zajištěno to základní pro přežití. boy-317041_1280.jpg

Blízkost a doteky jemu známých osob jsou pro miminko stejně sytící a důležité jako krmení. V minulosti byla uveřejněna studie, kde zjistili, že jedním z velmi častých důvodů úmrtí novorozenců v kojeneckých ústavech je právě nedostatek doteku. Miminka byla natolik deprivována absencí blízkého člověka, že kvůli tomu umírala. 

A tak se není čemu divit, že když se máma vzdálí, začne každé miminko usilovně bojovat o to, aby se vrátila. A jedinou možností v tomto věku je křik. Může ji přivolat jedině pláčem. Je to podobné, jako kdyby našince napadl medvěd. Budeme bojovat (nebo utíkat) ze všech sil, urputně a tak dlouho, dokud nebudeme zase v bezpečí. 

Proto miminko pláče, když se máma vzdálí. A zvlášť potmě, kdy neví, kde vlastně je. Slyší jen ticho a nemá se čeho chytit. Neozývají se žádné známé hlasy a zvuky, situaci vnímá jako obzvlášť nebezpečnou. A tak pláče.

Proto zastávám názor, že dítě by se mělo nechat, aby se samo rozhodlo, kdy začne usínat samo. Od sedmého měsíce to pozoruji u svého syna. Některé večery se po kojení odkulí a zkouší usnout sám. Převaluje se, občas si kníkne. A stačí mu, že ležím vedle něj, a nic jiného nepotřebuje. Jiné noci samozřejmě potřebuje intenzivnější kontakt. Ale od sedmého měsíce se začaly vyskytovat tyto pokusy, které se s věkem stávají častější a častější. 

Chápu, že narážíme na své limity. Na svoji únavu. Na své touhy.

baby-5953965_1280.jpgMateřství není snadné. Kdo to neprožil, nedokáže si to představit. A především je to každodenní úkol. Je to služba 24 hodin 7 dní v týdnu. Ve dne v noci.

Přesto vnímám, že ten malý človíček dělá vše pro to, aby byl naším nejlepším přítelem. Dává nám všechnu svoji lásku. Nepláče, aby nás naštval. Neleze za námi, aby nás otravoval. Ve svém věku nás prostě potřebuje. A až nás nebude potřebovat, sám odejde. Rozhodne se sám usínat. Sám si bude chtít hrát. Sám se bude krmit. Sám oblékat. Sám chodit na záchod. Je to jen otázka času, kdy k tomu dozraje. Není potřeba ho to naučit. Dítě nás každodenně pozoruje a chce dělat věci jako rodiče. Touží se stát dospělým. Umět to, co umíme my.

Zároveň, člověk nemusí mít obavu, že si dítě na něco zvykne. Tím mám na mysli, že si zvykne na to, že spí s matkou a bude s ní chtít spát celý život. Že si zvykne na kojení a bude vyžadovat prso matky i v dospělosti. Nebo že si zvykne na to, že když zapláče, tak matka přijde. Tady je fajn, že ví, že tu matka je, protože v opačném případě, když matka nepřijde, zakládá se počátek depresí a úzkostí. A člověk si zvykne na to, že plakat nemá smysl, protože stejně ho nikdo neslyší a tak své trýznivé pocity zavírá v sobě.

Takže kde brát energii po nevyspalých nocech? Jak zvládat ten pláč?

Je důležité si uvědomit, že toto období jednou skončí. Že v porovnání s naším životem trvá vlastně poměrně krátce. A je dobré čerpat energii z těch krásných chvil, kdy se dítě směje.

Protože druhou strategií, kterou děti volí, aby přežili a bylo o ně postaráno, je roztomilost. Všechnu svoji energii dávají do toho, aby byly super roztomilé. A tím samozřejmě získávají pozornost, lásku a péči. Díky jejich roztomilosti jsme nadšené, že je můžeme chovat v náručí, přebalovat, kojit a krmit. Toužíme být v jejich blízkosti, protože jsou tak krásné, jsou to takoví andílci. Svojí roztomilostí si nás připoutávají a omotávají kolem prstu. Otevírají naše srdce a z nás proudí čistá láska. Z každého, kdo se setká s miminkem proudí láska. 

A je fajn si všímat, že tyto okamžiky přichází každý den. Takové chvíle nás naplňují bezmeznou radostí a štěstím. A z toho můžeme brát energii při nočním vstávání a večerním pláči. 

Je přece škoda toho roztomilého andílka nechávat dlouho plakat. Ani my bychom přece nechtěli, aby nás nechal někdo dlouho plakat. Ale přejeme si, aby druzí slyšeli naše přání, naše problémy, naši bezmoc.