Jdi na obsah Jdi na menu

Tělo potřebuje pohyb a pozornost

21. 1. 2020

 

Nedávno jsem četla knihu od Meira Schneidera s názvem Sebeléčení. Jedná se o autobiografii muže, který se narodil se silnou oční vadou. Lékaři ho spíše označovali za nevidomého a nenabízeli mu moc možností, jak oční vadu řešit. Malý Meir měl ovšem nezdolnou povahu, odhodlání a chuť do života a chtěl žít tak jako všichni ostatní chlapci a užít si dětství jako ostatní děti.

hiking-1149985_640.jpgJeho povaha a životní elán byly určující pro další vývoj událostí. A to bylo to, co mě v této knize silně oslovovalo. To rozhodnutí nepodlehnout skepsi a beznaději a neutuchající snaha najít řešení na situaci, kterou většina lidí v okolí již vzdala. Řada myšlenek a názorů autora mě oslovila a plně se s nimi ztotožňuji. Věřím tomu stejnému jako on.

Pan Schneider měl štěstí a využil nabídky, které se mu dostalo. Nechal se vést jedním léčitelem, který mu navrhl několik cviků. Poctivě cvičil několik hodin (!!!) denně. Výsledky začaly být zřejmé a viditelné během několika týdnů. První známkou byla menší unavitelnost očí, za kterou následovalo zlepšování schopnosti vidět.

Autor knihy postupem času sám začal pracovat s prvními klienty a začal sám vymýšlet jednoduché cviky, které jim měli ulevit. S nadšením pozoroval zlepšování obtíží svých pacientů. Bohužel s hořkostí zjistil, že ne každý má stejnou vůli a odhodlání začít denně aktivně pracovat na svém zdraví. S těmi, kteří necvičili pravidelně, a nechávali se jen masírovat, a ke svým obtížím přistupovali pasivně, s těmi se záhy rozloučil a odmítal je léčit a pracovat na jejich zdraví.yoga-1434787_640.jpg

Při svých začátcích také propadal beznadějí, že zdravotní stav některých jeho pacientů je již natolik vážný, že jim není pomoci. V tuto chvíli ho povzbudil jeho učitel: “Lidé za tebou přicházejí v tom stavu, ve kterém jsou. A tam také musíš začít.” Zpočátku může být zlepšování pouze pozvolné, ale důležité je začít a začít se věnovat svému tělu. I zastavení progrese nemoci je výrazem zlepšení. A když přijde sebemenší zlepšení, je to důvod k radosti a potvrzením, že to má smysl.

 

A jak pracovat na svém zdraví? Jak se zbavit svých obtíží?

První podmínkou úspěchu je pevná víra a přesvědčení shodné s autorem knihy: ”Žádná nemoc není nevyléčitelná. A této víry se nikdy nesmíme vzdát.” Tedy pro začátek musíme změnit postoj ke svému zdraví. Jakmile se otřeseme ze šoku, že nám lékař sdělil nějakou nepříznivou diagnózu, je zapotřebí věřit, že existuje cesta zpět ke zdraví. Stejně tak, když sami pociťujeme určité bolesti či omezení, musíme přehodnotit svůj dosavadní styl života a své zdraví si postavit na první místo.

M. Schneider uvádí: “Domnívám se, že nejlepším místem, kde začít, je naše tělo, protože tělo je ústřední část identity každého člověka.” A můj předpoklad je hodně podobný. Vnímám, že tělo, duše a duch jsou neoddělitelné. A pomocí jedné části můžeme ovlivnit a oslovit ostatní složky. A nejsnadnější je začít prací s tělem. Je hmatatelné, máme ho na dosah, viditelné, hmotné. Pomocí práce s tělem snadno ovlivníme i psychiku, při věnování pozornosti tělu dosáhneme překvapivého duchovního růstu.

hiking-1149891_640.jpgOpakovaně se v knize dočteme, že “tělo potřebuje pohyb a pozornost.” Což si můžeme říct, že není zase tak světoborný objev. Řada osobností toto již v minulosti prosazovala. Ale většina lidí žije, jako by o tom nikdy neslyšela. A nebo mají dojem, že cesta od gauče k lednici je dostatečným pohybem. Smlouvají, vymlouvají se, zapírají, lžou sami sobě. Přitom nejde o to trávit hodiny ve fitku a mít nafouklé svaly nebo podávat výkony olympijských vítězů. Stačí využít každou příležitost k pohybu, která se nám nabízí. Na nákup dojít pěšky a nevozit se autem. Přestat využívat eskalátory a výtahy, ale ty schody si pěkně vyšlápnout. Začít se hýbat, kdykoliv je to možné. Chůze je pro nás nejpřirozenější pohyb a máme ho kdykoliv a kdekoliv k dispozici. Obdobně je to s tou zmiňovanou pozorností. Věnovat pozornost svému tělu můžeme prakticky kdykoliv. Můžeme začít pozorováním nádechu a výdechu, uvědoměním si doteku chodidel se zemí, uvědoměním si pozice končetin. Ve chvílích, kdy máme pro sebe více času, můžeme tělu poděkovat, jak dobře funguje, a zaměřit tak pozornost na každou část samostatně. Dotknout se bolestivých částí a dopřát jim láskyplnou péči. V duchu můžeme každé části těla popřát, ať je zdravá, silná, pružná.

Meir ve své knize uvádí: “Když se s tělem zachází s úctou a péčí, tento postoj se rozšíří na celou bytost. Musíme se naučit, že jsme důležitější než naše práce, a právě péče o naše tělo nás může dovést k tomuto postoji. Nesmíme ničemu dovolit, aby vytvářelo napětí v našich svalech nebo nám ohýbalo páteř, omezovalo naše dýchání nebo kazilo oči. Musíme se naučit cenit si sebe samých již ve velmi raném věku, protože pro dospělého je velmi obtížné změnit své zvyky, které si po celý život vytvářel.age-1379437_640.jpg

Změnit životní styl bývá těžké, ale není to nemožné. Sama sobě nemůžu opakovat, že u nás nikdy nikdo nesportoval, nikdo nelyžoval, nejezdil na kole atd. Ale prostě je potřeba začít. Tím tělu hodně pomůžeme, aby se navrátilo do přirozené rovnováhy.

 

Přirozený stav těla je zdraví - tělo zrelaxované, dýchání správné a všechny klouby úplně ohebné, pak je pro jakoukoliv nemoc obtížné zmocnit se těla.

 

Jaký život žijeme?

Péče o zdraví je pro nás zpočátku nepředstavitelný pojem. Nevíme, co to znamená?, kde začít?, jak to udělat?, kolik času péči o zdraví věnovat?. Ale musíme si uvědomit čí život žijeme, pro koho žijeme a jaký život chceme mít?

Meir k tomu uvádí: “Ve jménu života své životy obětujeme. Sami ze sebe děláme otroky našich nekonečných aktivit. Je to skutečně život? Potřebujeme volný čas, abychom nalezli a rozvíjeli naše vnitřní zdroje a schopnosti a pak je přenesli do naší práce a do našeho jednání s druhými lidmi. Všechno, co děláme, by mělo být části našeho vývoje a dalším krokem na naší cestě za poznáním sebe samých. Když jednáme s tímto cílem na zřeteli, pak nic neděláme mechanicky, nýbrž vždy ve všem nalezneme nový smysl.

V knize také najdeme důležité upozornění, že to není jen práce, která nás odvádí od pozornosti od nás samotných. Jsou to všelijaké volnočasové aktivity, zábava, přátelé. Na dělání těchto věcí není nic špatného, pokud nám zbyde dostatek času pro sebe sama. Nebo pokud nás naši přátelé v péči o sebe podporují a ještě více motivují. Naopak ve chvíli, kdy se naše zdraví zhoršuje a tělo volá po větší pozornosti, je potřeba najít čas na péči o sebe - na cvičení, relaxaci, masáže, přípravu plnohodnotné stravy, pobyt v přírodě.

Je dobré si toto uvědomit včas. Bez dobrého zdraví nemůžeme pracovat, nemůžeme se bavit s přáteli, nemůžeme tu být ani pro naše děti.

Copak není kvalita života stejně důležitá jako život sám?