Všichni známe lidi, kteří se na vás usmívají za všech okolností. Někdy je tento člověk opravdu tak v pohodě a prostě září a je v životě spokojený. Ale jsou lidé, kteří se usmívají a vám někde vzadu začne blikat kontrolka a říkáte si: “Tady něco nehraje.” Většinou při tom i cítíte odezvu ve svém těle, která vám napoví, že tento úsměv není upřímný. Můžete vnímat stažený žaludek, celkové napětí, hučení v hlavě. Pravda se pak odhalí ve chvíli, kdy s daným člověkem začnete něco řešit a najednou zjistíte, jak moc je jeho postoj přátelský či naopak rezervovaný nebo dokonce se snaží úsměvem zakrýt čistou negaci.

Někdy je úsměv daný kulturními zvyklostmi. Obvykle se mi spojuje velká zdvořilost a úsměv na tváři s Japonci. Jak je znám především z filmů - snaží se být úslužní, milí, zdvořilí. Naprostou klasikou je tzv. americký úsměv. Filmové hvězdy nedělají nic jiného než cení zuby v zářivém úsměvu. Na otázku “Jak se máš?” existuje jediná správná odpověď: “Fajn!”. Respektive tento trend byl velmi typický pro konec 20. století. V dnešní době si už i herci dovolují být autentičtí a projevit sami sebe, nejen své role. Dovolí si projevit skutečné emoce a mluvit nejen o svých úspěších.

Ať už má daný člověk pro svůj úsměv jakýkoliv důvod, vytváří to bariéru v mezilidských vztazích. Nevíte na čem s daným člověkem jste. No a ten dotyčný ani neví, jak velkou hradbu kolem sebe vystavěl, když se snaží vše překrýt všudypřítomným úsměvem.

Tímto fenoménem - úsměvem, který má zakrýt skutečné pocity, se zabýval i psycholog Alexander Lowen. Ve své knize Jazyk těla píše: 

“Všichni známe pacienty, kteří se na terapeuta usmívají. Někdy se úsměv objeví jako reakce na určitý výklad, jindy je to typický výraz, který pacient nasazuje v přítomnosti analytika. Pacient si velmi často svůj úsměv neuvědomuje, protože je to jeho navyklý způsob reakce. Všímám si toho zejména v situacích, kdy je pacient v nepříjemné nebo trapné situaci. Takové úsměvy jsou jen málokdy přátelským gestem vůči analytikovi a já se s takovým výkladem za těchto okolností nikdy nespokojím. Skrývat se za úsměv je negativní postoj. Ale jaký? U každého pacienta je to jiné a projevuje se to mírnou deformací výrazu tváře. Jeden pacient se usmívá blahosklonně, jiný pohrdavě, třetí se šklebí jako blázen a vyhýbá se tak odpovědnosti za vlastní činy. Správné vysvětlení určitého výrazu závisí na znalosti celkové charakterové struktury.

Jeden pacient se usmíval zcela v rozporu s vážností problému, s nímž se potýkal. Když jsem ho na to upozornil, okamžitě si uvědomil obrannou funkci svého úsměvu, ale i když se snažil sebevíce, z obličeje jej odstranit nedokázal. Velmi se mu to nelíbilo, ale i když říkal tato slova, usmíval se přitom. Všímal si toho při ostatních mezilidských vztazích i mimo sezení, ale nebylo to nic platné. Byl to úsměv malého poslušného chlapce, který se chce zavděčit. Byl malým hodným chlapcem, který se snaží udělat dobrý dojem na každého, s kým se setká. Čím více se snažil zbavit se toho úsměvu, tím více byl oním malým a hodným chlapcem. Bioenergetická analýza odhalila, že měl masochistickou charakterovou strukturu.

Masochismus je pregenitální charakterová struktura. Analýza postupovala na dvou frontách: dobrota jako obrana před agresivitou a chlapec jako obrana před mužem. Úsměv zakrýval velmi hlubokou vrstvu negativity a odporu.

Výmluvné výrazy tváře jsou také omezeny. Už jsem se zmínil o tom, že masochistovi se v tváři obvykle zračí nevinnost nebo naivita. Mohou to být široce otevřené nevinně vyhlížející oči, dobrosrdečný úsměv nebo rozšklebená hloupost. Pod tím se skrývá strach, pohrdání, znechucení - a ještě hlouběji je vystrašené dítě. Tyto výrazy by se měly ocitnout na povrchu, jejich nositel by si je měl uvědomit, měl by přiznat svůj strach a odreagovat se. Nic nepřinese větší uspokojení než to, když člověk uvolní ztuhlý výraz.

Dalším pacientem byl mladý muž, který měl typicky masochistickou charakterovou strukturu. Měl kulatý a oteklý obličej. Ve tváři měl neustálý úšklebek, který mu společně s malýma očima dodával velmi hloupý výraz. Jeho vynikající pracovní výsledky však svědčily o tom, že rozhodně hloupý nebyl. Jeho výraz mě upoutal také proto, že byl jaksi prasečí. Prasečí vlastnosti nejsou s masochistickým charakterem nepříbuzné, a každý masochista byl v dětství přinejmenším “dobrý jedlík”. V tomto případě byl hloupý výraz klíčem ke specifické osobnosti. V dětství tento pacient vedl tlupu malých kamarádů a organizoval loupežné výpravy do obchodů v okolí. Kradli ovoce, zeleninu a cukroví. Když byl přistižen, nasadil svůj “přihlouplý” výraz, jímž odzbrojil dospělé a maskoval zlovolnost svých činů. Také doma mu díky tomu prošly skutky a chování, za něž by byl jinak přísně potrestán.

Jiná pacientka, mladá žena s masochistickými představami, měla velmi bystrou a usměvavou tvář. Měla široce otevřené oči posazené blízko sebe. Drobný úsměv jí dodával nevinně překvapený vzhled. Za tímto výrazem se však skrývala vypočítavá mysl. Moje analýza nebyla úspěšná, dokud jsem neodhalil její sklon manévrovat lidi do situací, v nichž sama byla vždycky nevinná a ublížená.

Další pacientku s hysterickým charakterem jsem poukázal na to, že svým vzhledem připomíná panenku, okamžitě připustila, že mám pravdu. Později ve své autobiografii připomněla, že jedna učitelka jí říkala “panenko”. Navzdory svému panenskovskému vzhledu měla pacientka přiměřené sexuální vybití, dobrý kontakt s realitou a byla výkonná při práci. Ztuhlost těla, hrudníku, zad a pánve naznačovala hysterický charakter. V souladu s touto diagnózou jsem její ztuhlou čelist interpretoval jako výraz odhodlání být “hodná holčička”, jakou ji chtěla mít její matka. Drobná nepravidelnost úsměvu a jiskření v očích ve mně vzbudilo dojem, že pod touto maskou se skrývá šotek. Díky tomu jsem brzy dokázal analyzovat její problém. Při péči o domácnost se chovala jako dospělá, ale přesto se snažila být “hodná holčička” a “dělat všechno správně”, aby ji “všichni měli rádi”. Její odhodlání směřovalo k tomuto cíli. Není divu, že byla podrážděná. Spíš jsem se divil, že si až dosud vedla tak dobře. Paže a nohy měla sice slabé, ale měla silné ego, což bylo vidět na odhodlaně vysunuté čelisti.

Při prvním sezení jsem se pokusil čelisti změkčit. Přineslo to okamžitou reakci: pacientka se hořce rozplakala. Potom už jsem ji snadno přiměl, aby vyjádřila svůj hněv. Intelektuálně i emocionálně uznávala oprávněnost mých výkladů. to mi umožnilo, abych v následujících sezeních energičtěji pokračoval v bioenergetické práci. Při každém dalším sezení “panenka” stále více ožívala, “šotek” se stahoval do pozadí a v souladu s tím se měnil její fyzický vzhled. Paže a nohy zesílily, ramena se znatelně rozšířila a ve tváři se objevily známky zralosti. Postupně zmizely i stížnosti, kvůli nimž začala chodit na terapii. V průběhu společné práce jsme odkryli a analyzovali její hysterický postoj k sexualitě.”

Z popsaných kazuistik vidíme, že příběhy lidí jsou pestré a úsměv je způsob, jak se adaptovat a přežít v blízkých vztazích.

Závěrem jen mohu napsat: usmívejte se - ale jen když to tak opravdu cítíte. A jinak se nebojte sdělit své pravé pocity, uleví se vám.

Použitá literatura:

Alexander Lowen - Jazyk těla - tělesná dynamika charakterových struktur, 2017