Jdi na obsah Jdi na menu

Necítím, že se necítím

3. 12. 2020

 

Řadu předchozích textů jsme věnovala stresu, jeho působení na organismus a možnostmi, jak ho odreagovat a vrátit se k uvolnění a vnitřní pohodě. Dnes půjdu ještě dál a budu se zabývat nejextrémnější formou negativního stresu a tou je traumatický stres.

cheetah-322311_1280.jpgTraumatický stres je psycho-biologická reakce na traumatickou událost. Traumatický stres nastává při ohrožení života a/nebo osobní integrity, způsobuje nadměrné dráždění autonomní nervové soustavy a vyvolává reakce umožňující přežití jako je boj, útěk a/nebo zamrznutí. Je nevyhnutelný pro přežití.

Posttraumatický stres je traumatický stres, který přetrvává po traumatické události a nebyl uvolněný úspěšným bojem nebo útěkem nebo jinými přirozenými nebo terapeutickými prostředky. Posttraumatický stres lze charakterizovat opakujícími se příznaky nadměrného podráždění autonomní nervové soustavy, flashbacky a/nebo disociací. Nenarušuje celkové fungování.

Ačkoli všechny emoční reakce na životní události ovlivňují tělo, trauma zachází do krajnosti. Během traumatické události využívá mozkový limbický systém hormony, aby signalizoval alarm pro autonomní nervovou soustavu (ANS). ANS na tento signál odpovídá aktivací sympatického nervového systému (SNS) na nejvyšší míru dráždivosti přípravou na boj a/nebo útěk. Krev se stahuje z kůže a vnitřností do svalů kvůli rychlému pohybu. Zrychluje se srdeční tep a dýchání a zvyšuje se krevní tlak, aby bylo do svalů dodáno více kyslíku. Zornice se rozšíří, aby se zostřilo vidění. Všechny tyto elementy podráždění SNS jsou nutné pro reakci na ohrožení. Když není útok ani útěk možný nebo není úspěšný, limbický systém může dál vysílat signál ANS, aby se současně aktivoval parasympatický nervový systém. Pokračuje extrémní podráždění SNS, zatímco akce celého těla zamrzne na místě, svaly buď ochabnou (jako u myši chycené kočkou) nebo ztuhnou (jako u jelena oslepeného reflektory). Vnitřní napětí lze přirovnat k situaci, kdy sešlápneme plyn automobilu až na podlahu a zároveň silně mačkáme brzdu. Během doby zamrznutí se čas zpomaluje a tělesné vjemy a emoce jsou znecitlivěné. Je to druh disociace. Pokud se zamrznutí děje jen při extrémním ohrožení a útěk je vyloučen, tyto reakce jsou naprosto smysluplné. Lidé, kteří přežili napadení a drásání zvířetem nebo pád z velké výšky, potvrzují, že tento druh disociace během takové události snižuje fyzickou bolest a emoční hrůzu.

Pro vybití podráždění SNS je obvykle dostatečný úspěšný boj nebo útěk. Většina lidí, kteří zažili traumatické události, nepotřebuje psychiatrickou intervenci. Zamrznutí je jiný případ.icicles-3157496_1280.jpg

Zamrznutí je výborné jako mechanismus přežití. Ale zamrznutí vyžaduje vyšší cenu za probuzení traumatické události než reakce útoku nebo útěku. Zamrznutí během traumatické události je forma disociace, která nejvíce předpovídá rozvinutí posttraumatické stresové poruchy. Zdá se, že lidé, kteří během traumatické události zamrzli a přežili, mají větší potíže smířit se s traumatem. Mnoho z nich trpí příznaky posttraumatického stresu nebo posttraumatické stresové poruchy. Nadměrné podráždění v SNS a PNS přetrvává chronicky, a proto se hojně vyskytují somatické příznaky, nebo je snadno aktivují spouštěče z okolí. Tito lidé mají největší problémy s psychoterapeutickým dotekem.

Psychická úroveň traumatu

Psychické trauma lze definovat jako náhle vzniklou situaci, která má pro jedince výrazně negativní význam, vede k určitému poškození nebo ztrátě. Projeví se především potížemi v emoční oblasti, traumatizovaný člověk ztrácí pocit jistoty a bezpečí, prožívá úzkost, která je vyjádřením jeho obav do budoucnosti, i smutek, jenž lze chápat jako truchlení nad ztrátou něčeho důležitého. Trauma ovlivňuje rovněž uvažování takto postiženého jedince, narušuje jeho objektivitu. Může se stát nekritickým a nesoudným, ovlivněným především svými citovými prožitky. Uvedené změny se projeví i v chování, které bude zaměřeno na únik před další potenciální traumatizací. Člověk se bude izolovat nebo bude útočný a agresivní. Změna životní situace takto postiženého jedince se může stát zdrojem stresu. Stresující může být nejen pocit ztráty, již člověk utrpěl, ale i změna jeho sociálního postavení, chování okolí apod. Postupné uvědomování si situace je doprovázeno různými psychickými reakcemi, které lze chápat jako subjektivně specifický způsob jejího zpracování.

Traumatické situace jsou charakteristické náhlostí, nečekaností, neodhadnutelností a extrémní intenzitou ohrožení.

Traumatizovaný člověk bývá strnulý, může mít pocity nereálnosti nastalé situace. Může mít fantazie, že to všechno není pravda a že se stane zázrak a vše bude jako dřív.

Reakce na trauma či silný stres může záviset i na tom, zda postihly pouze tohoto jedince nebo zda je obětí víc. Možnost sdílení traumatizujícího zážitku s dalšími členy určité skupiny je výhodou. Vzájemná podpora má pro postiženého člověka značnou hodnotu zejména proto, že zde nechybí jistota porozumění, všichni zažili totéž. Je-li obětí jen on sám, může se cítit osamocen, izolován a nepochopen.

Reakce na závažné trauma se mohou lišit také podle toho, o jakou událost šlo.

Působení masáže na trauma

V mnoha případech lze použít masáž k rozšíření senzoricko-motorického vědomí a skrze dotek poskytnout podporu, aby se usnadnila výstavba vtělené identity.

Proces zahrnuje fyziologické přesuny mezi jednotlivými úrovněmi svalů, pojivové tkáně, kostí a kůže tak, aby si tělesné systémy mohly udržet společnou identitu a tím si vzpomenout a znovu začlenit, co bylo traumatem odděleno.

Masáž traumatizovaného jedince ale klade větší nároky na komunikaci. Je nutné vytvořit pocit bezpečí a umět bezprostředně respektovat každé přání a reakci klienta. Může se snadno stát, že masáž člověka spojí s odděleným obsahem a vyvolá emoční bouři (pláč, zlost, pocit ohrožení). Proto je důležité být ve svém postupu pomalý, nechávat prostor pro sdílení a sdělování a pečovat o váš vzájemný vztah.

Sebeovládání a sebevyjádření

Další možností zpracování traumatu je podpora sebevyjádření, sebeovládání a schopnosti být v kontaktu. Tedy těch aspektů naší psychiky a chování, které jsou traumatem poškozeny nebo změněny.

love-2055960_1280.jpgPodobně jako jiné formy body-psychoterapie pomáhá bioenergetika lidem rozvinout uspokojivější vnímání sebe samých, tedy být více sám sebou. Vědomí sebe samého však není abstraktní vlastností, nýbrž úplností vlastního fungování. Já nemůže být odděleno od sebevyjádření, protože vlastní já vnímáme prostřednictvím svých výrazových činností. Nicméně na rozdíl od toho, co si myslí někteří lidé, nejde nutně o vědomé snahy se vyjádřit. Větší a důležitější část našeho sebevyjadřování je nevědomá. Půvab našeho chování, jiskra v očích, tón hlasu, celková vitalita a pulzující energie o nás prozradí víc nežli slova nebo činy. Tyto vlastnosti nemůžeme kultivovat vůli. Jsou to projevy emocionálního a fyzického zdraví.

Jestliže má člověk problémy s vyjadřováním pocitů, tlumí to jeho tělesné pochody a snižuje vitalitu. V terapii je třeba hledat způsob, jak člověku pomoci, aby mohl své emoce svobodně projevit. Běžně můžeme vidět, že lidé nejsou schopni plakat, rozzlobit se, vyjádřit svůj strach, dát najevo potřebu nebo protestovat. Jsou lidé, kteří dokážou plakat, ale neumějí projevit hněv, u jiných je tomu naopak.

Při bioenergetických cvičeních si můžete vyzkoušet vyjadřování svých emocí v kontrolovaném prostředí. Nejedná se o interakci, projevování emocí není namířeno na žádnou jinou osobu.

Ovšem lidé jsou v příslušných cvičeních nejen podporováni ve vyjadřování pocitů, nýbrž i v dosažení vědomé kontroly nad nimi. Cílem této kontroly není tlumení nebo omezování cítění, ale to, aby vyjádření bylo účinné, hospodárné a vhodné.

Schopnost být v kontaktu

Jedním ze znaků vitality je schopnost být v kontaktu. Možná se zeptáte, v kontaktu s čím. Se vším, co je v dosahu našeho smyslového vnímání. Být v kontaktu znamená být si vědom toho, co se děje ve vás a kolem vás. Je to něco jiného než poznávání, což je spíše intelektuální činnost nežli akt vnímání.

Každé vnímání začíná u vnímání sebe samého, to znamená vlastního těla. Skrze své tělo vnímáte, co se děje ve vašem okolí, protože okolí působí na vaše tělo a smysly. Čím jste živější, tím jsou vaše vjemy jasnější a ostřejší. Všimli jste si, jak je všechno jasnější a zřetelnější, když se cítíte dobře? Stejně tak když se cítíte depresivně, všechno vypadá šedě a nevýrazně. Cesta k jasnějšímu vnímání vede skrze zvýšení živosti, ale platí to i obráceně. Jestliže je vnímání omezeno nebo zúženo, snižuje se zároveň životní elán.

Jedním z hlavních úkolů bioenergetických cvičení je pomoci vám vnímat čili dostat se do kontaktu s vlastním tělem. Je to nezbytné, protože zvláště po traumatu se vaše vnímání přesouvá především do hlavy a jen málo si uvědomujete, co se děje pod úrovní vašeho krku. Traumatizovaný člověk dokonce ani netuší, zda zadržuje dech či zda dýchá povrchně, nebo zhluboka. Většina lidí necítí své nohy nebo chodidla. Vědí, že je mají, ale používají je pouze jako mechanickou oporu. Vnímání však není mechanická funkce. Automobil může jezdit velmi dobře, ale necítí nic. Vnímání je funkcí cítění.

 

Pomalá a jemná práce na sobě pomocí technik bioenergetického cvičení, body-psychoterapie nebo masáží mohou traumatizovaného jedince opět vrátit do stavu, kdy cítí, že se cítí. Dokáže být v kontaktu sám se sebou, nemá problém se sebevyjádřením, nemá potřebu se vyhýbat určitým místům nebo situacím, opět se cítí dobře v mezilidských vztazích.

 

Zdroje informací:

Baštecká Bohumila - Psychologická encyklopedie - Aplikovaná psychologie

Lowen Alexander a Leslie - Cesta k vibrujícímu zdraví (Manuál bioenergetických cvičení)

Stauntonová Tree – Body-psychoterapie

Vágnerová Marie - Psychopatologie pro pomáhající profese